† 21. 12. 2008 | kód autora:
IC5
Estadio Vicente Calderón je fotbalový stadion, na kterém hraje své domácí zápasy španělský klub Atlético de Madrid.
Estadio Manzanares
Dne 17. března 1961 architekt Javier Barroso odkoupil pozemky na výstavbu nového stadionu pro Atlético de Madrid, jelikož kapacita starého Estadio Metropolitano už byla nedostačující. Ještě v roce 1961 začal pracovat na novém projektu. 2. října 1966 byl slavnostně otevřen stadion Estadio Manzanares, pojmenovaný podle řeky Manzanares, nad jejímž břehem se tyčí. Byl to vůbec první stadion v Evropě pouze pro sedící diváky. První utkání zde sehrálo Atlético proti Valencii a oba týmy se rozešly smírně 1:1, když za Atlético skóroval Luis Aragonés a za Valencii Paquito. První madridské derby na tomto stadionu Atlético - Real Madrid se uskutečnilo 16. dubna 1967 a skončilo taktéž remízou - 2:2.
Změna názvu a další osud
Necelých pět let vydržel stánku Atlética název Manzanares. 14. července 1971 se totiž vedení klubu dohodlo na změně názvu na Estadio Vicente Calderón, a to podle bývalého slavného ředitele Atlética de Madrid.
Stadion kromě jména však částečně změnil i podobu, aby se 23. května 1972 mohlo i před zraky tehdejšího španělského krále uskutečnit znovuotevření zrekonstruované budovy zápasem Španělsko - Uruguay (2:0 - Óscar Valdez a José Eulogio Gárate). O osm let později ale znovu bylo třeba stavbu obnovit, tentokrát z důvodu konání Mistrovství světa ve fotbale 1982 právě ve Španělsku. 4. června 1980 byl proto na Mimořádné valné hromadě schválen rozpočet 451 000 000 peset na rekonstrukci, z čehož by samotný klub hradil 190 000 000 a zbytek Organizační výbor MS ve fotbale. Přestavba byla uskutečněna podle plánů Juana Josého Barrosa.
Současnost
Fanoušci na stadionu Atlética
V současné době má Estadio Vicente Calderón 54 851 míst k sezení a v roce 2003 byl asociací UEFA označen jako pětihvězdičkový stadion, čímž se řadí mezi opravdovou evropskou smetánku. Je často dějištěm různých hudebních událostí, největší koncert se zde konal 17. června 2006, kdy tu za sedm hodin vystoupilo přes 40 umělců.
Budoucnost
30. července 2007 byla Atléticem Madrid a zástupci města Madrid podepsána dohoda, že klub bude do tří let hrát své zápasy na novém stadionu, resp. obnoveném Estadio de Madrid, známějším pod názvem Estadio de la Peineta. Tento stadion bude mít kapacitu 73 000 diváků a všechna sedadla budou zastřešena. Po Olympijských hrách 2016 (bude-li Madrid vybrán jako pořadatelské město) bude pak stadion ve vlastnictví Atlética de Madrid. Estadio Vicente Calderón by měl být zbourán a nahrazen parkem.
Architektura stavby Estadio Vicente Calderón
Jedná se o "otevřený stadion", což znamená, že tribuna a ochozy nesplývají v jeden celek, nýbrž hlavní tribuna je oddělena dvěma cca sedmimetrovými mezerami, v nichž jsou umístěny dvě velké obrazovky o velikosti 8 x 5,12 m. Estadio Vicente Calderón má celkovou plochu 35 000 m2. Hřiště samotné pak 105 x 70m. Stadion je postaven převážně z hlinitého cementu. Má 57 vchodů a díky tzv. "Code-System" lze ihned zjistit počet lidí v každém sektoru, příp. okamžitě zahájit bezpečnostní opatření. V případě nouze mohou být všichni diváci evakuováni do šesti minut.
Z 54 851 sedadel je na hl.tribuně pouze 18 850. Pokud patříte mezi ty bohatší, můžete si pronajmout jednu z 74 soukromých lóží (Palcos Privados) s provozními službami, bezpečnostním personálem, stravováním, faxem, klimatizací, televizí, šatnou a WC. Pro oba hrající týmy jsou připraveny šatny se sprchami velké 820 m2. Je zde také lékařské oddělení nebo masážní místnost. Na Estadio Vicente Calderón je celkem 35 komentátorských kabin, velké prostory pro pořádání tiskových konferencí i mix-zóna pro pořizování rozhovorů s hráči.
Stadion je charakteristický také tím, že přímo jeho hlavní tribunou prochází dálnice M-30.
† 21. 12. 2008 | kód autora:
IC5
Atlético de Madrid je španělský fotbalový klub založený a sídlící v Madridu. V současnosti hraje nejvyšší ligu Primera División hrající nejvyšší soutěž španělského fotbalového systému La Liga. Sídlí na stadionu Vicente Calderóna. Ve své historii zvítězil devětkrát v La lize a Copě del Rey včetně doublu v roce 1996. V roce 1962 zvítězil v Poháru vítězů pohárů, v roce 1974 se stal vítězem Interkontinentálního poháru.
Jméno klubu: Club Atlético de Madrid
Rok založení: 1903
Klubové barvy: červená-bílá
Adresa: Paseo Virgen del Puerto, 67. 28005 Madrid
Telefon: +34 91 3664707
Fax: +34 91 3669811
Email: comunicación@clubatleticodemadrid.com
Web: www.clubatleticodemadrid.com
Vítěz ligy: 1939-40, 1940-41, 1949-50, 1950-51, 1965-66, 1969-70, 1972-73, 1976-77, 1995-96
Vítěz národního poháru: 1960, 1961, 1965, 1972, 1976, 1985, 1991, 1992, 1996
Přezdívka: Los Indios, El Pupas, Los Colchoneros, Los Rojiblancos
Stadion: Estadio Vicente Calderón Madrid
Kapacita: 54 851
Předseda: Enrique Cerezo
Trenér: Javier Aguirre
Soutěž: Primera División, La Liga
2007-08: 4. místo
Tým původně založili 26. dubna 1903 jako Athletic Club de Madrid tři baskitští studenti žijící v Madridu. Viděli v něm jakousi větev týmu Athletic Bilbao. V roce 1904 se připojili k odpadlým hráčům z týmu Real Madrid. Začali hrát v barvách jako Athletic Bilbao, tedy v modré a bílé, ale od roku 1911 hrají ve svých současných barvách. Důvod této změny není znám s naprostou jistotou. V roce 1919 společnost Compañía Urbanizadora Metropolitana, která budovala podzemní komunikační systém v Madridu, získala půdu poblíž univerzity. Jako součást projektu zde byl vybudován sportovní stadión pojmenovaný Estadio Metropolitano de Madrid s kapacitou 35 800 diváků. Od roku 1923 jej měl pronajmutý právě klub Atlético de Madrid (tehdy ještě Athletic Club de Madrid) až do roku 1966, kdy se tým přestěhoval do svého současného působiště, tehdy nově vybudovaného stadiónu Estadio Vicente Calderón. Po přestěhování týmu byl Estadio Metropolitano de Madrid zdemolován a nahrazen budovami, které patří univerzitě.
Roku 1921 se Athletic Madrid stal nezávislým na Athleticu Bilbao a od roku 1923 se usadil na svém prvním stadiónu. Ve 20. letech zvítězil třikrát v soutěži Campeonato del Centro, v letech 1921 a 1926 skončil na druhém místě v poháru Copa del Rey. Na základě těchto výsledků došlo roku 1928 k pozvání klubu do soutěže Primera División La Ligy. Během první sezóny byl manažerem týmu Angličan Fred Pentland, avšak v roce 1930 klub sestoupil do nižší soutěže Segunda División. V roce 1934 se pod vedením Pentlanda opět vrátil zpátky do nejvyšší soutěže. O dva roky později tým znovu sestoupil poté, co jej v polovině sezóny převzal Josep Samitier. V témž roce však došlo k začátku španělské občanské války v jejímž důsledku byla klubu "udělena milost" a jeho sestup společně s La Ligou byl pozastaven.
V roce 1939, kdy se La Liga opět rozběhla, se Athletic Madrid sloučil s týmem Aviación Nacional ze Zaragozy, tím vznikl tým Athletic Aviación de Madrid. Aviación Nacional byl původně založen roku 1939 členy španělského letectva. Bylo jim slíbeno účastnické místo v Primera División v sezóně 1939-40, ale španělská fotbalová federace toto zamítla. Klub se tedy sloučil s Athleticem, které během občanské války ztratilo 8 mužů sestavy. Tento celek se nakonec tohoto ročníku nejvyšší soutěže zúčastnil, avšak jen díky tomu, že půda, na níž hrál tým Real Oviedo, byla během konfliktu poškozena. S manažerem Ricardem Zamorou se tým následně stal v roce 1940 poprvé v historii mistrem Španělska, tj. vítězem La Ligy, následujícího roku jej obhájil.
V roce 1941 diktátor Francisco Franco zakázal týmům používat ve svých názvech cizojazyčná slova a jména. Tým se tedy přejmenoval na Atlético Aviación de Madrid. V roce 1947 se tým rozhodl ze svého jména odstranit vojenskou přílušnost a přejmenoval se na svůj současný název Club Atlético de Madrid. V témž roce se mu podařilo zvítězit na stadionu Metropolitano nad Realem Madrid 5:0, což je dosud nejvyšší vítězství týmu nad svým městským rivalem.
Zlatá éra
V letech 1950 a 1951 pod vedením manažera Helenia Herrery a s pomocí Larbi Benbareka, marockého fotbalisty a jedné z prvních afrických hvězd, získal Atlético Madrid další dva tituly mistra Španělska. S odchodem Herrery v roce 1953 však tým začal sklouzávat za Real Madrid a FC Barcelonu, po zbytek 50. let naň zbyly bitvy o třetí tým země s Atléticem Bilbao. V závěru 50. a během 60. a 70. let Atlético de Madrid bojoval s Barcelonou o pozici druhého nejlepšího týmu země. V sezóně 1957/58 obsadil post manažera čechoslovák Ferdinand Daučík (též Fernando Daucik) a dovedl tým až na druhé místo La Ligy. Tímto výsledkem se kvalifikoval do příštího ročníku Evropského poháru. Veden brazilskými útočníky Vavou a Enrique Collarem dosáhl klub semifinále poté, co porazil týmy Drumcondra, CSKA Sofia a FC Schalke 04. V semifinále však narazil na svého úhlavního rivala - Real Madrid. V prvním utkání zvítězil Real 2:1 na domácím hřišti, v druhém však na stadionu Metropolitano zvítězil Atlético 1:0. Rozhodující třetí duel se hrál na neutrální půdě v Zaragoze, vítězství a postup nakonec slavil konkurenční Real, který zde vyhrál 2:1.
Atlético nakonec Realu připravilo pomstu, pod vedením manažera José Villalongy, bývalého kouče městského rivala, porazili bílý balet ve dvou po sobě následujících finálích španělského poháru Copa del Rey v letech 1960 a 1961. Roku 1962 zvítězil v Poháru vítězů pohárů, když porazil v opakovaném finále Fiorentinu 3:0. O rok později došel opět do finále této soutěže, tentokrát však podlehl Tottenhamu Hotspur 5:1. Atlético táhl v této době Enrique Collar, který se stal vlivným hráčem, společně se záložníky Miguelem Jonesem a Adelardem. Toto nejlepší období v historii klubu se však shoduje s obdobím, kdy v letech 1961-1980 kraloval La Lize právě jiný madridský tým - Real Madrid.
Finále Evropského poháru
Významní a důležití hráči hrávali za Atlético v této éře. Jednalo se zejména o veterána Adelarda a pravdielné skorující Luise Aragonése, Javiera Iruretu a José Eulogio Gárateho. Poslední jmenovaný získal třikrát za sebou v letech 1969-1971 trofej Pichichi. Tým mimojiné angažoval také několik známých argentinských hráčů - Rubéna Ayalu, Panadera Díaze a Ramóna "Cacha" Herediu, mimo to také trenéra Juana Carlose Lorenza, taktéž Argentince. Lorenzo věřil v disciplínu, obezřetnost a narušení soupeřovy hry. I přes jistou kontroverznost jeho metody slavily úspěch a po vítězství v la Lize roku 1973, o rok později došel do finále Evropského poháru. Na cestě do něj vyřadil Galatasaray Istanbul, Dinamo Bukurešť, Crvenou zvezdu Bělehrad a Celtic Glasgow. Ve finále však narazil na silný Bayern Mnichov. Finálový duel skončil remízou 1:1, v odvetě však již kraloval německý velkoklub a zvítězil 4:0.
Éra Luise Aragonése
Krátce po porážce ve finále Evropského poháru angažovalo Atlético jako trenéra svoji bývalou hvězdu Luise Aragonése. Ten vedl tým v několika obdobích, konkrétně v letech 1974-80, 1982-87, 1991-93 a 2002-03. Jeho první úspěch přišel velmi brzy. Bayern Mnichov jako vítěz Evrospkého poháru odmítl účast na Interkontinentálním poháru, a tak jej jako druhý tým nahradilo právě Atlético. V tomto poháru porazilo celkově ve dvou zápasech (první 0:1, druhý 2:0) argentinský tým Independiente. Aragonés také tým dovedl k vítězství v Copa del rey v roce 1976 a v La Lize v roce 1977.
Během jeho druhého období trénování dovedl tým na druhé místo v La Lize a vítězství v Copa del Rey. Velmi mu k tomu pomohl mexický kanonýr Hugo Sánchez, který nastřílel v lize 19 branek a obdržel trofej Pichichi. Ten stejný také skóroval dvakrát ve finále španělského poháru, ve kterém Atlético porazilo Athletic Bilbao 2:1. Sánchez v týmu strávil jedinou sezónu, poté se odebral přes město do Realu Madrid. I přes tuto ztrátu dovedl Aragonés tým k vítězství ve španělském superpoháru v roce 1985. O rok později dokormidloval tým do finále Poháru vítězů pohárů, kde však podlehl 3:0 Dynamu Kyjev.
Éra Jesúse Gila
Jesús Gil se stal prezidentem týmu v roce 1987. Atlético tehdy již deset let neslavilo titul La Ligy a zoufale se snažilo o nějaký úspěch. Gil přivedl několik velice drahých hráčů, např. Paula Futreho. Avšak titul zůstáuval stále nedotknutelný. Gil v následujících letech najal a propustil hodně manažerů, např. Césara Luise Menottiho, Rona Atkinsona, Javiera Clementa a vracejícího se Luise Aragonése v honbě za úspěchem. Až v roce 1996, kdy byl manažerem Radomir Antić, se sestavou obsahující jména jako José Luis Caminero, Luboslav Penev, Diego Simeone, Milinko Pantić, Juan Manuel Lopéz a Kiko, ten vytoužený úspěch přišel. Atlético tehdy vyhrálo jak ligu, tak národní pohár. Ale ani tento výsledek nijak nezměnil Gilovu taktiku, Antić se u týmu udržel ještě následující tři sezóny, poté byl v roce 1998 nahrazen Arrigem Sacchim. Následující rok se nakrátko Antić vrátil, avšak již záhy jej vystřídal Claudio Ranieri. Sezóna 1999/00 však skončila pro tým katastrofou. Ranieri byl vyhozen a třetí příchod Antiće selhal zabránění nevyhnutelného. I přes úspěch v Copa del Rey, kde tým dokráčel až do finále, došlo k sestupu do Segunda División, druhé nejvyšší španělské fotbalové ligy. Zde Atlético strávilo dvě sezóny. V roce 2001 se neumístilo na postupových pozicích, o rok později se stalo celkovým vítězem.
Současnost
Před smrtí Jesúse Gila v roce 2004 se stal novým prezidentem klubu Enrique Cerezo. Nové tisíciletí ukázalo, že v tabulce by se Atlético mělo pohybovat okolo středu. V roce 2006 se k týmu přidalo několik velice zdatných fotbalistů - Fernando Torres, jeden z největších talentů nedávné minulosti španělského fotbalu, portugalští reprezentanti a internacionálové Costinha a Maniche a Argentinec Sergio Agüero. Přestože tým vynakládá nemalé finanční částky na platy svých kvalitních hráčů, dobré výsledky prosazuje jen s velkým úsilím. V červnu 2007 klub opustil Torres, který se upsal anglickému Liverpoolu, opačným směrem putoval jiný Španěl - Luis García. Z Villarrealu přišel reprezentant Uruguaye Diego Forlán.
(zdroj: wikipedia.cz)